Na kapitánském můstku
Se psem na jachtu! Rozhodně ano!
Pro úžasný netradiční zážitek vyjímečně opustím území ČR ..
Dovolenou na jachtě vloni vybral manžel a já se bála své práce plavčíka, protože jsem neznala uvazování lodi, povinností ve zdymadlech a k tomu jsem byla těhotná. Jeli jsme i s 3-letou dcerou a se 2ma staršími jezevčíky, takže navíc obavy, kdo z nich spadne do vody. S hausbótem se jezdí různě po Evropě, asi nejvíc Holandsko, ale my vybrali blízká Berlínská jezera. Na hlavní letní dovolenou do Německa? Mnozí se nám smáli.....
Autem jsme dojeli za Brandenburg do Planau, do mariny Sentina (rezervovali jsme si přes www.hausboty4u.cz). Tam jsme převzali zamluvenou loď Bravoure 34 De Drait. Měla 10,2 metrů, nepatřila k nejmenším, vypadala spíš jak křižník. Manžel má kapitánské zkoušky (skládal je v ČR), ale dají se prý i proškolit za poplatek na místě - jsou ale potřeba jen na tento úsek k Berlínu v Brandenburgu, jinak podle evropských zákonů pro lodě z půjčoven už nikde, stačí jen krátké zaškolení (zadarmo) a jede se! Pak k nám na loď přišel pán od mariny a seznámil nás s obsluhou lodi a učil lodní uzly (mluví NJ i AJ). Psy jsme museli uvázat s košíkem, protože ho chtěli sežrat – loď si okamžitě vzali za svůj majetek k hlídání. Začali jsme naloďovat a nosit z auta oblečení, jídlo a pití, hračky a psí cestovní výbavu. Ubytovali jsme se s plným komfortem. Jachta měla spací kajutu, kuchyňský kout dobře vybavený, sprchu a WC, malou spací kabinu pod kapitánským můstkem (kde měla dcera hernu a psi noclehárnu), bílou koženou sedačku se stolem vč. TV s DVD a pak „na vzduchu“ posezení mimo uzavíratelný prostor (lavice a lehátka). Brzy nás přešly obavy, kam všechno dáme, protože loď má mnoho úschovných zásuvek pod sedačkami, ve stěnách i ve schodech, horší bude vše najít po týdnu, až se budeme vracet zpět. Na špičku lodi se upevnilo ještě kolo na ranní cesty pro čerstvé žemle a na záď českou vlajku, kterou jsme tam pak bohužel zapomněli. Bylo připraveno k odplutí.
První den jsme si opatrně „osahávali“ svůj dopravní prostředek, učili se orientovat ve vodní mapě, přistávat a odplouvat, doplnit provozní kapaliny a odčerpat septik – prvotní obavy byly rozptýleny brzy, svých povinností jsme se zhostili se ctí a naučili se je velmi rychle, i když jsme byli úplní začátečníci. Jen uzly v mé roli plavčíka bylo potřeba víc trénovat, vypadaly ukrutně jednoduše, ale nešly mi. Vlastně stačily dva – ten na převazování postranních „polštářů“ kvůli kotvení, aby se neodřela loď, jsem zvládla okamžitě, ten kotvící ke břehu jsem se sebeuspokojením zvládala spolehlivě až v druhé půlce týdne. Manžel se je správně nenaučil za celý týden vůbec.
A pak jsme byli svými pány – jezdili jsme týden po jezerech a kanálech kolem Brandenburg, Potsdam a Berlin a poznávali krásy těchto měst. Hrozně se nám líbilo, že je možné dojet s lodí až úplně do centra měst včetně Berlína a projíždět kolem největších památek hezky zblízka a s novým pohledem na svět. Jindy jsme se vydali do chráněných přírodních oblastí a pozorovali šedé volavky nebo krmili jinou ptačí havěť z lodi. Takový křižník zapíchnutý mezi záhon leknínů, kdy při západu slunce házíte suché žemle lyskám a labutím na lesknoucí se hladině, to stojí za to.
O kotvení a přenocování jsme si rozhodovali svobodně, zda v marinách s přípojkou na elektriku a vodu nebo na vyhrazených místech podél břehu. Jen jsme museli myslet na venčící přestávky a včas hledat přistání u břehu. První den jsme to ještě neměli vychytané, že musíme myslet na venčící potřeby dopředu, protože nejde hned přistát na první zaštěkání, dokonce třeba i hodinu ještě ne – a tak se nám počůrala stará Zuzu na palubu. Výhodou je, že se to lehce spláchne čistou vodou, jako kdyby zapršelo, když není louže zrovna v kuchyni. Někdy jsme narychlo zastavili u kempu, ale ejhle, z mola se nedalo jít na pevninu psa vyvenčit, protože molo bylo odděleno zamčenými vrátky pro klid kempu – a tak se mé čubičky naučili ve stavu nouze čůrat i skrz dřevěné laťky mola do vody. Ale většinou se včas našla louka s příjemným přistáním a následnou procházkou.
Také přenocování musí člověk se psí posádkou lépe promyslet – přistát hezky u břehu, kde se dobře vysedá z lodi na jedno šlápnutí a ne třeba na břehu uprostřed kopřiv nebo rákosí. Ve vybírání mariny pro přespání jsme tedy byli malicherní (i když se nemusí nocovat pouze ve vyhrazených marinách). Jednak jsme hledali velké místo pro náš křižník (menší lodě nacházeli mnohem snáz) a to i přesto, že po týdnu už jsme kotvili mezi tyče na milimetry, jak jsme se rychle vycvičili v ovládání kormidla a v navigaci. Jednak jsme kvůli psím večerním a ranním vycházkám volili nejlépe kotvení bokem (přes špičku se dá také, ale už s méně pohodlím pro vysedání psů), jednak aby molo bylo pevné a ne třeba z drátěných rohoží, které lidem nevadí, ale psí packy trpí nebo se tam pejsci bojí chodit. A protože naše čubičky jsou staré a venčí se i v noci, muselo být uvázání lodi tak pohodlné na vystupování, aby v noci člověk se psem na ruce nedej bože nešlápnul někam do tmy na prázdno ....
Strach z toho, že nám dítě nebo pes spadne za jízdy přes palubu, když je někde hloubka až 8 metrů, jsme vyřešili šalamounsky: 3-letá dcera dostala zodpovědnost za psy, tj. udělali jsme kozu zahradníkem. A fungovalo to. Ida „narostla“, že má zodpovědnost a při startu, přistání a práci ve zdymadlech hned hnala psy do hlavní kajuty za zavřené dveře, kde je pečlivě hlídala, „aby neutekli“, čímž byla pod zámkem i ona. Tedy nehledě na situace, které se v této době naší bezmoci děli uvnitř kajuty. Když je jeden u kormidla a druhý vyvazuje lana, je ostatní posádka lodi nehlídatelná, pokud tam není další zodpovědná osoba. Nám taková další zodpovědná osoba chyběla ve chvílích, kdy jsem se bezmocně (držíc lana ve zdymadle) dívala oknem dovnitř, jak Ida vysypala hračky z batohu a točila do něj vodu, se kterou honila oba psy, že jim jako dává pít z cestovní misky. Takže jsem po projetí zdymadlem vytírala celou loď, protože batohová miska samozřejmě pořádně protékala a tím pádem byla napouštěna vodou opakovaně ....
Někdy jsme psí dámy uvázali na zádi nebo na přídi na vodítko, aby se uklidnili a zdřímli se, protože nás pořád obcházely a naháněly jak stádo dohromady. Když byl jeden v kajutě u kormidla a druhý na přídi připravoval lana nebo se opaloval, chodili sem a tam a hrozilo, že při své jezevčíkovité výšce propadnou na boku pod zábradlím, až lodí zacloumá vlna. Jakmile dostaly vodítko, usnuly na mnoho hodin. Mořskou nemocí z vln netrpěly, vyloženě je to uspávalo.
Zní to asi trochu komplikovaně, ale vůbec není. Popsala jsem všechna možná úskalí. Jinak jsme si vychutnávali dlouhou příjemnou jízdu – většinou manžel za kormidlem a já s dcerou a panenkami na špičce na sluníčku pozorujíc, co zajímavého ubíhá kolem. Psiska většinu cesty prospaly.
Mimo loď nebyl v Německu se psy nikde problém, byť naši nepatří k vzorným – v restauracích byly často misky s vodou (v jedné restauraci v Brandenburgu dokonce menu pro psy), brouzdaly v nákupním středisku mezi ramínky, v Berlíně je vzali do metra a např. u zámku Sanssouci si je půjčovali cizinci na focení, všem se moc líbilo naše dvojspřeží na dvojvodítku. Nezapomenu, jak jsme se nasmáli včetně „záchodové báby“, když jsem se v nákupním středisku přiřítila na toalety s dcerou a dvěma psy na vodítku. Nejen, že nás tam pustila bez mrknutí oka, ale dokonce když se zpod záchodové kabinky dívaly do sousední kabinky dvě zvědavé psí hlavy a posléze i jedna dětská, řehtala se s námi a podotkla, že někdy toho má ženská na starost trochu víc ....
Týden utekl: já uměla uzly nazpaměť, kapitán parkoval na centimetry, pár zdymadel šlo jak po másle, psiska dřímala na bůčku na zádi a v kabině, a dcera v záchrané vestě tvrdila „mami, já tu chci zůstat už navždycky“ ....
Martina Pupcsiková
www.dovolena-se-psem.cz