Dvojí nebe
Vysoká laťka
Zima pomalu odchází, i když podle kalendáře ještě chvíli potrvá. Začal březen a za námi je nejchumelivější týden tohoto roku a před námi předpověď velkého oteplení a tání. Jarní prázdniny na nás letos vyšly hodně pozdě, ze zimního království je rázem 12°C, sníh mizí před očima. Manžel odjíždí na služebku a mě se nechce „o jarňáky“ zůstat doma. Z toho vyplývá, že pokud mám jet na dovču sama s dvěma malými dětmi a dvěma starými psy, dá mi to trochu zabrat. Takže naši cestu plánuji netradičně. Nevolím vytouženou destinaci ani zaručené podmínky na lyžování, volím volnost a pohodu při ubytování. Resp. něco, kde si psi mohou dělat co chtějí, abych nebyla ve stresu. Tato situace totiž může přinést nečekané zádrhely, jako koho dát dřív čůrat: 2leté mrně nebo 17ti letého psa, nebo zda vynést na ruce unavené dítě či mít všude psa na vodítku, případně koho loudavého dřív popohánět nebo poponášet. Vzpomněla jsem si tím pádem na penzion Na Celnici v Novohradských horách, který mi popsali známí před rokem jako objekt spíš pro pejskaře než pro normální smrtelníky, protože tady smějí psi všechno, dokonce je prý i pohlídají při odjezdu na výlet bez nich. Tenkrát jsem řekla: „Tohle musím jednou vidět“ a tak si myslím, že nastal ten pravý čas ....
U závory
Mám takový legrační rozkošný pocit – poprvé bydlím přímo na hranici, v objektu „kdysi za ostnatým drátem“, který tady pro památku znovu na krátkém úseku vztyčili. V penzionu, kde je závora a funkční hraniční přechod, i když ne extra vytížený, spíš pro migraci zaměstnanosti.
Je tma, venčím své staré čubičky, na pokoji spí dítka, a nade mnou hvězdné nebe české i rakouské zároveň. Mám pocit dobře zvládnutého dne, hlavně díky obsluze penzionu. V mimosezónu jsme jedinými hosty (proč se tak málo cestuje mimo léto nebo v zimě jen na hory?) a to má své výhody: pokoj v patře nechávám otevřený, stanoviště mám v restauraci, děti lítají a psi si chodí sami kdy chtějí na pokoj nebo za námi do restaurace. Jdu řešit řev nahoru a je jedno, že druhého psa „zapomenu“ v restauraci samotného. Dává mi to zapomenout i na nemilou akci po příjezdu, kdy na pokoji hned Žofka napadla Zuzku, protože si hájila nové teritorium. Pak si ještě označkovala chodbu a pak už byla hodná. Dokonce při svých toulkách po chodbách dostala důvěru a neměla ani košík (Žofka je od štěněte konfliktní nalezenec) – věk zřejmě pokročil, protože to bych dřív nedopustila, ihned by po někom šla. Tady se jí volnost líbila, neměla ani potřebu sežrat číšníka za to, že nám nesl pití ke stolu. No, jen chvilku první den vrčela,ale už druhý den s ním byla za barem.
Pokud mám zhodnotit penzion Na Celnici za lidi, ne za psy, použiji slova „jednoduché a přívětivé“. Není to luxusní zařízení, ovšem lina na podlaze ocení jak nehody pejsků tak rozlité pití dětí. A třeba koupelna už prošla důkladnou rekonstrukcí. Postupně se pracuje na zlepšování, na letošní léto je v plánu brouzdaliště pro psy a výhledově více aktivit v okolí – lanové centrum a přírodní koupaliště na bázi rostlinné čističky.
Uniká mi pouze představa plného penzionu vs. kapacita restaurace, kde je 6 stolů i když přičtu chodbičku. Asi dobrá vůle a sražené stoly udělají zázraky, konečně konají se zde i kynologické akce a koncem září 2013 zde mají mít cca 150 lidí (a psů) na dog-treking, k čemuž bude zapotřebí i stanové městečko na vedlejší louce. „Kde je vůle, je i cesta“, řekl kdysi někdo. A vůle zde je, např. když se číšník a kuchař v jedné osobě zamyslel a sám od sebe přisladil rajskou omáčku na špagety pro malé děti, aby jim chutnalo. Taková dobře myšlená služba potěší, i když je jídelníček jednoduššího rázu. Konečně vařit polopenzi pro jediné 3 hosty (z toho 2 malé děti) oceňuji v libovolné skladbě. A večeře je stylem: „Řekněte si, co byste chtěli.“ Není to dostatečně vstřícné? Na poslední snídani nám dokonce upekl k snídani bábovku – považte: pro 1 dospělého a 2 děcka! Bylo mi úplně jedno, že se nepovedla vyklopit. Srdečnost za profesionalitu vyměním docela snadno. Takže držím palce, aby výhledově zažehnali i slabé místo penzionu: malou kuchyňku a restauraci, jinak bude potřeba spíš než kuchaře kouzelníka. Plány už jsou. Každopádně nelituji, že byl Na Celnici vloni udělen Certifikát Přátelské ubytování – právem jim patří.
A propó, v chodbě je vitrína s prodejem map, pamlsků a jídla pro psy, obojky, hračky a pelíšky – kdybyste pro své mazlíky snad něco zapomněli. Psi mají povolen vstup všude kromě kuchyně a já s láskou pozoruji ovčandu Mácu, jak stojí na prahu a hlavou kontroluje přípravu večeře. Je malinko nervózní, protože ji už dlouho otravuje Bruno, hravé obří štěně Cane Corso. Oba pak spolu slouží ke hrám mých dětí.
Mé doporučení? Jestli se panicky bojíte psů, tak sem nejezděte. Nejspíš tady budou a budou se tu chovat jako doma. Pro pejskaře je docela osvobozující vědět, že se s nimi někde počítá přednostně a že jen dle vlastní zodpovědnosti a povahy psa tu vstupem do penzionu vodítko vážně řešit nemusíte. A pokud je někdo sadomasochistická matka a vezme na výlet sama 2 malé děti a 2 psy, je potřeba ulevit své zátěži mít 4 oči a 4 ruce, protože potíže na sebe nenechají dlouho čekat. Třeba než jsem vyvenčila před snídaní psiska, místo vyčištěných zoubků jsem našla vymazaný software z mého tabletu. Nebo než jsem svedla mrně po schodech, čubiny šly napřed a vyžraly koš v kuchyni. Nebo než jsem se vysprchovala, ta 2-letá cácorka stála v bačkůrkách v misce se psí vodou ... Přesto jsem měla pocit, že jsem to dokonale se svou smečkou zvládla.
Tiché Novohradské
Novohradské hory jsou ještě klidné, tiché, mírné, málo objevené. Takové nezkažené. Volím cíle na naše další 2 dny pobytu. Spíš než hrad v Nových Hradech dáme cukrárnu Kousek u hradu, jejíž sláva předchází možná i hrad. I po vlastní zkušenosti doporučuji ji neminout. Cestou z cukrárny nalézáme kousek od náměstí Koželužnu, která už neobrábí kůži, ale je to výtvarná volně přístupná dílna pro děti v pondělí, středu a sobotu. A pak se mi na mapě líbí tvrz Žumberk s cestou kolem krásného rybníka a Tereziino údolí s vodopádem a Cuknštejn. Než jsme došly krásným Tereziiným údolím kolem bývalých lázní k vodopádu, řešila jsem vykoupanou Zuzu v ledové vodě – nevšimla si totiž můstku a viděla nás na druhém břehu, tak to vzala přes vodu zkratkou. Letěla jsem pro ni, když kvílela v ledovém proudu a já křičela na děti, aby nelezly za mnou, aby neplavaly také. A pak jsem se jen modlila, aby tuto 17ti letou psí babičku za malé dobrodružství nechytla nemocná záda, tak se zahřívala v nosící tašce. Mít na cestu zpět na zádech mrně v krosně, přes rameno tašku se psem, za ruku starší dítko notně unavené a honit druhého natěšeného psa, který běží napřed k autu, bylo pro mě sportovním výkonem :o)
V Hojné Vodě na nás čekalo překvapení v podobě posledního sněhu a povolených běžkařských stop, takže světe div se, jsme ještě na chvíli provětraly i běžky. Zaměnily jsme to za výstup na Kraví horu ze stejného parkoviště. Když nezapomenete nádoby, můžete cestou načepovat pramen Dobré vody pod poutním kostelem ve stejnojmenné obci. Žofínský prales je malinko dál, za prochození by okolí také stálo, stihly jsme ale dojet jen na kraj k Lesovně Žofín. Lákalo mě i zavzpomínat na Veveří před mnoha lety, kam se dá dojít po cyklostezce přímo od penzionu Na Celnici.
Na Rakouské straně můžete do termálu nebo v zimě na sjezdovky (Harmanschlag je 20 km, Karlstift 40 km). Upravené stopy pro běžky jsou normálně z Hojné Vody a kolem Kuní hory.
Bylo by toho víc, času byl zase nedostatek ..... Kdo se rozhodne vydat do Novohradských hor během hlavní letní sezóny, bude bohatší o kulturní akce na hradě a v okolí – hudební, literární, výtvarné, divadelní. Hlavní hradní slavnosti se konají 15.6. Více najdete na www.kicnovehrady.cz
Šetřím síly
Já jsem poslední večer pojala více než prakticky – utahat děti a sebe ne. Kolem penzionu jsou rozlehlá pole, napadlo mě tedy střílet létající kotouče, aby je děti honily a psi běhali kolem. A po večeři jsem vzala psiska ještě vyvenčit a místo nabízené možnosti hlídání psů jsem panu číšníkovi naopak nechala hlídat své děti. Nechtěly se pak rozloučit a jít spát, náramně je bavilo s ním blbnout.
Ráno se holky loučily těžko a že sem prý musíme znovu. Když jsem odjížděla skrz lesy těchto hor, padla na mě nostalgie – jednak z dalších objevených míst, které již nestihnu projít (nap. Byňov se stáčírnou Dobré vody a s husími farmami na rybnících nebo Červené blato či nedaleký horní tok Lužnice) a jednak ze zvláštního pocitu. Z Nových Hradů se mi moc vracet nechtělo. Měla jsem dojem, že jsem zde našla nové přátele a ne anonymní penzion. 5ti letá dcera začala v autě fňukat, že se jí bude stýskat po hlídacím číšníkovi a že mu musíme z domova poslat pozdravy a že řekne tátovi, že tu měla „náhradního tatínka“. No, nevím, jestli bude náš taťka rád :o)
Martina Pupcsiková
Dovolena-se-psem.cz