Kolem vodní nádrže Nýrsko
OBLAST REPORTÁŽE: NÝRSKO A KLATOVSKO
Plníme resty, co jsme kdysi míjeli
K Nýrsku jezdíme opakovaně, mám již svůj oblíbený penzion. Určitě jste zaznamenali víc nadšených reportáží ze St.Leonhard, koně jsou hned u penzionu takže i záruka šťastných dětí. Dneska ale reportáž o St.Leonhard nebude, o tom už jsem napsala dost a dost. Bude to o dvojí zvědavosti. Jedna zvědavost se týká vodní nádrže Nýrsko a druhá hotelu, kam jezdí již léta letoucí naši sousedé a známí. Kolem obojího jsem totiž již tolikrát kroužila autem a nikdy nevstoupila. Čas nadešel.
Poprvé, když jsem byla v okolí Nýrska, jsem paradoxně na vodní nádrž ani nevzdychla.Ne že by se dala přehlédnout, to vskutku ne, ale program party lidí, ke které jsem byla jen přizvána, byl tak nadupaný, že mě ani nenapadlo na svůj program pomyslit. To jaksi až dodatečně, když mě trklo, proč jsme u Nýrska nenavštívili místo, kterým je oblast asi nejznámější. No nic, pojedeme tam přeci znovu. A znovu a znovu na přehradu zase nedošlo. Když jsem tam tedy jela já sama s dětmi a bez žádných známých navíc na podzimní prázdniny, rozhodla jsem se nejezdit na vzdálená turistická místa, ale probádat okolí blízké a přehradu rozhodně ano. Nejprve jsem si našla krásný 10 km žlutý okruh z Nýrska až k přehradě a zpět, ale pak jsem uznala, že pokud to ujdou děti, moje stařičké psí babičky už ne. Tedy dojedu až k ní a tam se projdeme. To jsem ještě nevěděla, že je to zdroj pitné vody s bezpečnostním pásmem, tudíž že k vodě se člověk jen tak nepřiblíží a ani pes nevykoupe (tedy neměl by, pokud nechcete potíže).
Kdykoliv jsem kroužila kolem vodní nádrže, bylo mi záhadou, kudy tam. Buď byla voda někde za lesem a nebo silnice těsně kolem, ale rozhodně žádná odbočka ani možnost zastavení. A pak už se zase silnice odloudila někam daleko pryč. Podle mapy mi to bylo docela jasné, kudy musím jet, až do té doby, než jsem skončila pod vysokým náspem dole pod přehradou a i kdybych se chtěla nahoru vydrápat, byl tam stejně plot se zákazem vstupu. Míjela jsem podobně bloudící pěší turisty. A pak mi to docvaklo: na jednom místě je přeci u lesa u hlavní silnice zákaz vjezdu, ale zaparkovat tam tak 4 auta před značkou mohou – to bude můj cíl a dál už pěšky. A skutečně, jen co jsem zaparkovala a za mnou nějací Němci, kteří také chvíli jezdili sem-tam, zaleskla se přede mnou vodní plocha v plné kráse. Jelikož stařičká Zuzanka (skoro 18) už udělá jen pár loudavých kroků, složila jsem pro ni Stelinčin kočárek, v nejhorším při únavě pojedou spolu. Vystlala jsme ho ještě koberečkem, který poslouží případně na piknik. Tím jsem vzbudila záchvat smíchu u kolegů Němců, kteří si naši tlupu začali vehementně fotit, stáváme se tedy turistickou senzací. Ida vyškemrala na cestu kolo (na prázdniny mám zabalený kufr první pomoci, moje auto je prázdninová KPZetka). Jelikož tam byl zákaz vjezdu, varovala jsem ji jen před prvním strmým úsekem dolů po štěrku. To jsem ovšem netušila, že se budeme muset zrovinka co chvíli vyhýbat mohutným náklaďákům od lesáků vláčíčí celé kmeny zrovna na náspu přehrady, kde místa není nazbyt. A jelikož jsem sama chytala jedno 6ti leté dítě na kole, druhé ani ne 3leté zdrhající, jednoho hluchého psa rozběhlého a Zuzu se zrovna také rozhodla, že se bude loudat po svých a ne na kočárku, zažívala jsem i horké chvilky. Když jsme přehradu přešly, přestaly jezdit i ti lesáci :o)) I tak jsme se stihly pokochat pohledem na rozlehlou vodní hladinu odrážející podzimní slunko a vydat se dál, kam až nám to kočárek dovolil. Na zříceninu Pajrek asi 3 km odsud lesní stezkou už to nešlo, tam kočárek nezvládal s kolečky, ale pro pěší doporučuji.
Kam že to jezdí?
Když jsem nakládala kolo a kočárek zpět do auta, přepadla mě touha ukojit druhou zvědavost. Při svých toulkách jsem opakovaně kroužila kolem odbočky k hotelu Zach hned za vodní nádrží Nýrsko, ale nikdy to nevyšlo. Teď byl hlad a my byly s holkami kousek odsud. Nastal tedy čas prověřit místo, které mám také v databázi na doporučení našich chalupářských sousedů a paní fotografky v jedné osobě, kam jezdí leta letoucí na dovolenou se svou psí slečnou Matyldou. Na přepadovku pro test jsem si nemohla vybrat lepší dobu než hladové a rozdováděné děti a unavené hladové psy. Dojely jsme před vchod a ufff, štěstí, od zítra mají dovolenou, dneska nás tedy ještě obslouží.
Je krásný slunečný den babího léta, z restaurace tedy volím stůl venku na terase. Na kopci je z terasy nádherný výhled na vodní nádrž, to místo má své kouzlo, i když na první pohled vypadal „dost obyčejně“. Je tu spíš prázdno, ale touto dobou není divu, tato sezóna moc vytížená v Česku není (bohužel, protože je krásně – o to víc tou dobou do Česka cestují Němci). Pan číšník je uctivý, ke psům i dětem vstřícný, jídlo ucházející. Není ani problém moje zmatená tlupa, kdy tu chce jedno dítko na záchod, zatímco druhé hlídá psiska, kterým se začalo stýskat po paničce, abych po návratu ze záchodu šla venčit dítko druhé a psy ponechala úplně svému osudu na terase. Když zaplatíme, přiznám svůj zájem testu objektu za Dovolena-se-psem.cz, abychom mohli doladit přesnější popis u objektu na webu. Při rozhlížení se kolem z terasy mě totiž napadlo, že tohle je jeden z mála ideálních objektů pro pobyt s vodícím psem, pro který je nový piktogram v databázi. Vodící pes a jeho nevidomý majitel má totiž 2 požadavky, které jsou málo splnitelné: A) dostupnost veřejnou dopravou – a u hotelu Zach je přímo naproti vchodu železniční stanice a B) louku/les/zahradu k samovenčení, protože vodící pes vyvede majitele všechny schody, jakoukoliv překážku, ale když se potřebuje vyvenčit, musí mít bezpečný výběh, kde po něm nevidomý nemusí uklízet .... a u hotelu Zach je potřeba jen obejít hotel, dětské hřiště a zadní brankou louka veliká až k lesu ....
A když už jsem zmínila to dětské hřiště: strávili jsme tu ještě další hodinu a děti pak byly už jen a jen hodné. Psiska si rejdila po zahradě a byl klid. Cestou do našeho penzionu pak všichni spokojeně usnuly :o)
Tedy o to čipernější pak byly na odpolední pouštění draků na louce u lesa kousek od našeho penzionu St.Leonhard. Kolikrát ani není potřeba podnikat v místě, kde zdánlivě nic není, žádné výlety – dejte dětem draka, psům velkou louku a všem pak společně vysoké vrstvy spadaného listí v bukovém háji a štěstí je na dosah! A já měla konečně ten zasloužený odpočinek, stát, dívat se, děti se řehtají, psi nemají kam utéct a tak se válejí a čichají. Mě děti omluvily i z toho pouštění draků, poté co jsem 2x upadla na zem při rozběhnutí, protože jsem na tento výlet jela 2 týdny po úrazu hlavy a tudíž mi ještě zcela nesloužila koordinace pohybů. Blaho, klídek, vánek.
Tedy jednu novou zkušenost v St.Leonhard zmínit musím - zimní provoz mimo sezónu. Čekala jsem omezenou kuchyni kvůli málo hostům. Hostů měli dost a večeře na výběr z celého jídelního lístku bez problémů. Měli ovšem navíc druhé samootvírací vchodové dveře, tedy spíš samozavírací, které několikrát přivřely pomalé nevšímavé čubičky, než si do druhého dne na tento nešvar zvykly. Pak si daly pozor. Na co jsem si nedala pozor já, byly klíče. Na noc a při odjezdu na výlet se vchod zamyká. Já venčila psí babičky i v noci a tedy klíče stále u sebe. To bych nebyla já, abych neztratila v noci venku z kapsy ty klíče od vchodu - spící malé děti na pokoji a já se psy venku. Dostala bych se dovnitř, ale zodpověndost mi velela zase zamknout penzion až půjdu spát - no a tak jsem si šla pro baterku a hledala jsem klíče pod noční oblohou v tmavé trávě, na pokoji otevřené balkónové okno, abych slyšela kdyby něco .....
Tři oříšky pro čubičky
Cestou domů mě také opakovaně lákal vodní hrad Švihov a slibovala jsem si, že tu zastavím a projdu ho. Jenže ve finále je člověk už tak připevněn k silnici, že si prohodí „tak příště“ a jede dál. Tentokrát jsem zastavila. Nedalo se odolat výstavě 40 let Popelka, která se zde natáčela (statek macechy) a protože na výstavu mohou i psy a protože už by žádné příště nebylo, když výstava končí 2.3.2014, vydaly jsme se po stopách Popelky. Hrad je to krásný, i když z větší části otevřený až o letní sezónu a výstava Popelky je spíš skromná, holkám se to líbilo. Jurášek byl tedy jenom umělý a sova Rozárka vycpaná, takže za shlédnutí stojí jen originál šaty z natáčení. Dětem na prohlídku půjčily princeznovské šaty. Pažravá Žofie si užila přebírání hrachu na ošatku, protože zjistila, že se dají i neuvařené luštěniny ze země vyžrat. Tak si pak ani nevšimla živého kocoura v expozici, který spal za saněmi. Za hradem je pak procházková stezka k rybníku, kudy ujížděl kočár před princem než se převrhl do rybníka, a tu si projít můžete, z této strany jsou na hrad nejhezčí výhledy. Mrzelo mě akorát, že nemůžeme vyzkoušet osobně penzion Švihovský dvůr na náměstí alespoň na oběd, protože ten je nejblíž hradu a hlad jsme měly jako vlk. Bohužel byl ten den zavřený a druhá restaurace u parkoviště byla tak zahulená, že jsme se jely najíst do Klatov.
Měla jsem z podzimních prázdnin dobrý pocit: Jednak bylo nádherné babí léto. Jednak jsme si užily celé dny práci s koňmi, protože jiní zájemci zrovna nebyli. A splnila jsem si hned 3 resty, které jsem odkládala – hrad Švihov, hotel Zach a Nýrskou přehradu. Sliby se mají plnit alespoň samy sobě.
Martina Pupcsiková
www.dovolena-se-psem.cz
FB: www.facebook.com/dovolenasepsem
databáze ubytování v ČR, kde jsou i psi vítáni