Hledání ledových víl
OBLAST REPORTÁŽE: ČESKÉ ŠVÝCARSKO
Když příroda nespolupracuje
Jednou jsem si slíbila, že se vrátím do Českého Švýcarska v zimě. Nutně totiž potřebuji vidět Jeskyni víl a Brtnické ledopády – tedy zimní tvář Českého Švýcarska. A asi Vás nepřekvapí, že když si člověk něco přeje, obvykle to málo vychází. Naopak nejlépe vychází, když se člověk napřed trochu bojí nebo vůbec netuší, do čeho jde. Tedy ledopády a víly jsem si přála až příliš....
FOTO-REPORTÁŽ S DEILNÍM FOCENÍM NAJDETE ZDE
Vytipovala jsem si co nejbližší ubytování k Jeskyni víl, která umí v zimě vykouzlit závěsy z ledových rourek, a to Kyjovskou terasu v Kyjově, na kterou už delší dobu chodí do databáze Dovolena-se-psem.cz kladné reference. A protože vím, že oba ledoútvary jsou závislé na počasí a že nejsou k vidění celou zimu, domluvila jsem se předem, že dostanu echo a vyjedu, až vzniknou. Tak loňskou zimu nevznikly vůbec, bylo moc teplo. Odsunula jsem tedy tuto reportáž o rok později. Mezitím jsem začala snít ještě o jedné přírodní kráse omezené krátkým časovým úsekem – rokli Peklo u České Lípy, kde na jaře vykvetou celé koberce bledulí. A při plánování výletu se ukázalo, že cesta do Kyjova vede zrovinka přes tu Českou Lípu!
Máme další zimu 2014/15 a já zase píši na Kyjovskou terasu, zda vznikají ledopády. V prosinci ne: prý za měsíc, v lednu: ne, prý asi za měsíc, v únoru: také ne, protože je druhá teplá zima, a už asi letos nevzniknou. Druhý rok po sobě mám smůlu. A to zrovna fanouškové webu udělili Kyjovské terase Certifikát Přátelské ubytování, takže bych jim chtěla samolepku předat a na vlastní oči vidět, jak jsou dobří. Prý je u nich krásně pořád a nejhezčí snad jaro, psala paní majitelka, abych tedy přijela nehledíc na zimu. Tak jsem se rozhodla: udělám reportáž Velikonoční, na Velikonoce obvykle nikam nejezdím, bude tedy změna. A tentokrát i s manželem. A ouha, prý jsem si netipla správně, o Velikonoce zas tak hezky u nich není, i když paradoxně je to nejobsazenější termín a že mají tedy plno. Ale nabídli mi ubytování poblíž, asi dva kilometry, spřízněný Pension Na Bělidle od dcery. Na Kyjovskou terasu prý můžeme na jídlo, protože Bělidlo vaří zatím jen snídaně, a případně na koně. Jiný víkend momentálně v diáři nemám volný, tedy trvám na Velikonocích.
Velikonoce se blíží a já píši Na Bělidlo, zda by jim vadilo, kdybych přijela ještě se třetím psem, protože jsem si zrovinka donesla ještě útulkovou Sheilinku, 10 měsíční štěně. Nevadilo, klidně. Zdá se, že je penzion klidnější než já sama, protože jsou mi jasná rizika jet do penzionu se 3 psy – dobře, to již někdy dělám, ale hlavně se psem novým, který se teprve vše učí, včetně hygieny, chození na vodítku, soužití smečky, nového prostředí i doma. Za jejich klid jsem jim vděčná. Malinko doufám, že tam nebudou koberce – venčení je teprve v zácviku a pojedeme se psem, kterého budu mít teprve 14 dní a kterému bylo 9 měsíců života na malém dvorku jedno, kam dělá potřebu......
Komplikuje se to dál (konečně můj život je pořád naruby oproti plánu), týden před Velikonocemi chytne 4letá Stela ve školce rotavirovou infekci. Do posledního dne nevíme, zda odjedeme. Ale je to dobré, vyrážíme. V hlavě mi bliká původní plán: objevit Jeskyni víl třebas bez ledu a cestou domů přes Českou Lípu ještě stihnout procházku bledulovým údolím. Protože jupí, jedeme kolem a zrovna kvetou!
Naložíme zavazadla, mašličky na pamihody, barvy a vajíčka a kotec psů. Pro manžela to bude zcela určitě víkend coby bobřík odvahy. Již v autě, cestou do Šluknovského výběžku, je starší Idě zima, klepe se a třeští jí hlava. No, prostě zase uvidíme, jak to všechno dopadne. Je tedy fajn, že penzion Na Bělidle má kuchyň k dispozici hostům, když bude někomu špatně, uvaříme si sami. A ještě obarvíme ta vajíčka na hodovačku. A balíme teplé věci, protože mám info, že je tam pro změnu sníh.....
Na Bělidle, mezi Krásnou Lípou a Kyjovem
Dostáváme krásný pokoj se stylovým nábytkem, pohádkovými postelemi s vysokými čely a původním štukovaným stropem. Malý běhoun u postele pro jistotu sroluji. Celý penzion je plný nenápadných detailů jako staré noviny, původní trámy nebo původní kličky na okna. Přáli bychom to vidět švagrovi, který je projektant a tyto detaily umí náležitě ocenit. Asi by si všiml mnoha, které zůstaly našemu oku nepoznané. Kuchyň je nádherná, jídelna velká s masivními stoly a lavicemi a s knihovnou. Psy bereme všude – je to pravidlo penzionu nenechávat psy samotné na pokoji, aby se nebáli v cizím prostředí nebo neničili. Zjišťuji, zda to bude spíš problém, nebo výhoda. Mám 3 psy se 3mi různými povahami: 15ti letou babku, která má ráda svůj klid a v restauraci brání stůl (tedy obvykle ji ráda nechávám na pokoji, kde vesměs spí), drobnou So-Ni-čku, která se bojí cizích lidí a tedy pobyt v restauraci není to pravé, pokoj by jí svědčil lépe, a novou štěněčí Sheilu, kterou teprve poznáváme, ale zdá se bezprostřední pohodářka a samotnou bych ji ani já na pokoji nenechala. Navíc stará Žofka si vždycky brání misku (a stůl a celou kuchyň) a atakuje každého, u jídla obzvláště Sheilu, když si troufne přiblížit.
Mám při cestování s dětmi a psisky obvykle v jedné dospělé osobě vyzkoušeno, že jde všechno, když si člověk vymyslí systém. Kde je vůle, je i cesta. Tedy po první minutě v restauraci byl systém takový, že k lavici uvazuji v určité vzdálenosti a pořadí všechny 3 psy, dostanou své misky a lidi své talíře. Když dojí psiska, jdu venčit, páč je nejvyšší čas než by byla nehoda. I když jsme sami, uvázaní jsou proto, že do kuchyně nejsou dveře a první co bylo vehnat se mezi hrnce. Penzion dostává první, a de facto poslední nutnou radu: pořídit do dveří kuchyně alespoň nízká vrátka, aby psi hostů mohli pobíhat volněji a nemohli vlézt do kuchyně. Prý dobrý nápad a brzy bude pořízeno. Tím by měl být eliminovám kritický bod pobytu zde se psy. Mladá paní majitelka psy miluje, pořád je mazlí, i tu pitbulku u snídaně, která je ob-vedle u stolu. Snesla by jim modré z nebe. A protože Sheilinka zde na penzionu poprvé objevila kouzlo velkých zrcadel a hned dvou, kde se vzhlíží a pak olizuje, šla jsem přiznat, že i když beru různé hadry a čistící prostředky s sebou, iron mě zatím nenapadlo balit. Paní majitelka se tomu jen směje, prý to pak přepucuje. Na oplátku musím uznat, že naše velká neznámá, tj. pobyt s novým psem, vyšel lépe, než jsem čekala – ani jedna loužička, naučila se chodit (někdy) nižší schody, na procházkách chodila na vodítku delší túru a dokonce lezla i do kopce a do skal (což je paráda, protože se na vodítku teprve učí a co chvíli si normálně lehne). Stejnou poklonu dám i staré Žofce, která i v 15 letech vyšplhala terénem do skal. A So-Ni-čku malou šikovnou pochválím za to, že zvládla hodně lidí, už nebyla tak ve stresu a dávala poměrně slušně i pobyt v nadité restauraci. Asi všechny 3 vycítily, že by to páníček nemusel nést statečně .....
Koupelnu nemáme přímo na pokoji, ale na druhém konci chodby. Tam je řada koupelen, každý pokoj má svou. To znám i z jiných penzionů, nemám s tím problém. Je to ovšem méně praktické, pokud u dcery zrovna vypukne střevní viróza. V ten okamžik vím, k čemu je dobrá velká psí miska. Paní majitelka bohudíky neřeší možné potíže s postelí, ale je soucitná a dá nám ještě kýblík navíc. Venku je krásně – sníh, v noci až mínus 7, ale přes den jasno a sluníčko. Nádherné dny. Je tedy hřích odjíždět dřív domů, ale situaci vyhrotil ještě fakt, že mladší dceři se vrátily teploty. Zimní České Švýcarsko nám není souzeno. Na bledulové údolí cestou domů musím také zapomenout, i když zrovna kvetou .... Co nás nezabije, to nás posílí. I tak jsme ještě jeden den stihli docela dost.....
Jeskyně víl objevena
V Kyjově začíná turistická stezka Labské pískovce a končí v Kyjovském údolí. Prý tam musíme, prý je krásné. Já tam musím především proto, že je tam Jeskyně víl. Malinko jsem doufala, že když zrovna nasněžilo, že by tam nějaká ledová výzdoba mohla být. Zde bych ráda upozornila, že cennější než najít ledovou výzdobu je najít jeskyni samotnou. Jakýsi šotek rozhodl, že takto známý přírodní úkaz nebude na trase označen směrovkou. Jdete si takhle po cestě, pak nějaká zablácená cestička uskočí, při dobrých očích uvidíte malou nic neříkající modrou šipku na vzdálenějším stromu, žádný název, žádný ukazatel, nic. Když se dovtípíte, že by to mohlo situačně odpovídat, přejdete potok a nejistě sledujete cestičku lesním terénem do kopce až narazíte na řetězové zábradlí, které Vás nahlodá, že by to tady asi mohlo být, když tu někdo namontoval ty řetězy. Ani na konci není cedulka, jako že jste objevili tu pravou Jeskyni víl. Uvazuji psiska před seskokem z posledního vysokého balvanu, hup a jsem uvnitř, náhle překvapivě rychle. Výzdoba ledu tu není žádná, v jeskyni je tepleji než v zamrzlém okolí, ale i tak je to krása. Říkám si, kolik lidí si tu asi zlomí nohu v namrzlé zimě, v době, kdy ta jeskyně opravdu zamrzlá je. Cesta není dlouhá, ale ten kousek lesem není zcela nenáročný. Když se vracíme, motivujeme pár dalších zbloudilců hledat tímto směrem, přešli to všichni a všichni nadávají, že chybí cedulka.
Jeskyně víl není jediná zajímavá odbočka z hlavní turistické cesty Kyjovským údolím – vyhlídky se šplháním po užší cestě se psy vzdávám a jde tam jen lidská smečka. Já se ploužím dopředu na oběd – na Kyjovskou terasu, abych konečně poznala ten oceněný objekt.
Kyjovská terasa
Do restaurace jsem se vehnala za jednu ruku unavenou 4letou dceru a v druhé ruce 3 vodítka – jedno táhnoucí za pachem jídla, jedno nechce vyjít schody a třetímu je jasné, že tam bude dost lidí a couvá. Zdá se, že zrovna reprezentuji test problematickým pejskařem. Restaurace byla úplně plná kromě malého stolu v rohu pod věšáky. Čekala jsem, že se svou sestavou budu muset počkat nebo budu při tolika hostech vykázaná, ale byla jsem čestně usazena k jedinému volnému stolu pod věšáky. My dostali jídelníček, psiska misku s vodou, pomazlení a Sheilinka protekčně měkčí dečku pod sebe „propána, to je větší pes, ať neleží na tvrdém, aby neměl pak problém s klouby“ hnala se droboučká akční paní majitelka. Už začínám chápat, proč mají ten Certifikát Přátelské ubytování pro pejskaře. Přišla mi ta péče o klouby úsměvná, když se jedná zrovna o psisko, které má zlomenou čelist a podvýživou rozjeté klouby. Co chvíli se jde paní majitelka se Sheilou pomazlit (ne že by měla protekci, ale Soňa se skrývá pod lavicí a Žofka o mazlení nestojí). V tom mazlení psů poznávám spojitost s penzionem Na Bělidle.
Teď musím pochválit jídlo: vaří výtečně, část maso z vlastního chovu. Kromě Certifikátu se Kyjovská terasa přidala i jako prodejní místo turistické známky Psí turista, která je k dispozici právě v restauraci. Pejskaři zde budou opravdu v dobré péči. I zde jsme diskutovali, zda je dobré nebo omezující „nenechávejte pejsky na pokoji, berte je všude s sebou“. Zdá se, že když vidí psa v pohodě a nebo prý buldočka, dělají výjimku, protože buldočci prý raději spí než chodí, takže se i o tomto pravidle dá určitě diskutovat dle potřeby a pohody.
Navíc se paní majitelka vyzná po okolí. Naběhla s mapou radit, kam se máme další den vydat, jaké skvosty v okolí příroda skrývá, zajímají mě především ty, o kterých se zas tak nemluví v průvodcích. Na další den si znamenám tipy jako cestu přímo od Bělidla na Vlčí horu, nebo ze Zlatého vrchu na rozhlednu Studenec. Cestou z Kyjovské terasy na Bělidlo vezu já usínající holky autem a manžel si prochází ještě doporučenou cestu Dlouhý důl – Sněžná – Krásný Buk. Já mezitím, co mi odpadly holky i psiska do pelíšků, vybíhám k potoku před Bělidlo hledat vrbové proutí a pak pletu pomlázky z 8mi, připravuji barvení vajíček a ještě stíhám vyzkoušet látková vajíčka pro dekoraci a atmosféru velikonoc. Navnadili jsme se dobře, ovšem program se večer razantně mění – starší Ida přebírá štafetu střevních potíží a mladší se vrací kašel a teplota.
Druhý den ráno nás sice láká ven sluníčko, ale také zbědovaný stav obou holek ukončuje náš pobyt a škrtáme další plány. Vracíme se. V této situaci není zrovna praktické mít koupelnu na druhé straně poschodí, ani poměrně velká zima ráno na penzionu, kdy snídáme v mikinách. Slečna majitelka si vzala tento „úvazek“ v lednu, tedy je chvíli otevřený, neměl nachystáno na zimu dříví apod., a v zimě se těžko rozjíždí sezóna dlouho volného objektu. Tady si někdo ještě hodně mákne, snazší by bylo se toho ujmout až za tepla. V létě tu bude fajn a na další zimu se určitě už předem zajistí větším krmivem pro krb a kotel. Momentálně nemá asi slečna větší šanci dopoledne objekt vyhřát, i když lítá mezi kotlem, kamny a přípravou švédských stolů na snídani. Lítat mezi kamny znamená, že kromě hlavního penzionu k areálu patří ještě dva samostatné domky pro větší skupiny lidí, které byly zrovna také obsazené. A v mezičase vypomáhá v Kyjovské terase roznášením jídla. Příběh odvahy, slušnosti a pracovitosti tu vidím na obou penzionech, u matky i dcery.
Při odjezdu zažívám obyčejně neobyčejnou vstřícnost: slečna majitelka mi vrací peníze za noc, o kterou odjíždíme dřív. To se mi ještě nestalo. Prý to nechce řešit, když ještě není hlavní sezóna. Nechala jsem i zde za sebe Certifikát Přátelské ubytování – ne za ty vrácené peníze, ani za to ranní nevytopení, i s doporučením malých vrátek do kuchyně ... za celkovou pohodu a laskavost vůči psům. Tady je mají rádi. Manžel už plánuje vrátit se tam začátkem léta s motorkáři, kdy vidí možnost grilovat skoro na samotě na zahradě, kdy už asi budou vařit polopenze, protože vybavují kuchyni i pro provoz restaurace na večer, ... prostě bude to, nejde vše naráz. Ale má vedle v Kyjově dobrý vzor ve své mamince a stejné odhodlání udělat stejně dobrý podnik. Laskavost a poctivost už má nyní, dřinu k tomu také, tak držím palce, aby to sama zvládla a sehnala na léto i dobré kuchaře ochotné přesídlit do Šluknovského výběžku.
Martina Pupcsiková
FB: www.facebook.com/dovolenasepsem (kde je vždy více fotek z reportážních pobytových testů)
databáze ubytování v ČR, kde jsou i psi vítáni